Brnenska vyskovnice
vrcholové knihy

Přespolní poklad

Veronika, 2012


Pravdivá pohádka o přespolním pokladu

Bylo nebylo, dávno nedávno. Za třiceti hlavními vrcholy brněnské výškovnice a přidruženými kopečky, či dokonce ještě možná o kousek dál, byl schován poklad. Nebyla to jen tak ledajaká truhlice se zlatými mincemi nebo čokoládovými (jak to znáte z táborových her), ale byl to přespolní poklad z výškovnice. Mnozí stateční princové, rytíři a králové (i s královnami a malými princátky) postupně pátrali po pokladech výškovnice (odlovili Kozí, Sedlácký či Krajový...). Jen Veronika pomalu sbírala bod k bodu a snila o tom, že příští bedna s pokladem bude její. To víte, už to není, co bejvalo. Chudý holce dnes nestačí sedět v koutě a čekat až ji najdou, ale pro truhlu (byť bez zlaťáků) se musí vydat sama. Jenže kdepak je to místo „přes pole“, kde je ten kopeček s pařezem?

Na Přespolní poklad si samozřejmě brousili zuby i jiní. Ovšem jeden šlechetný král - Aldes I. - Veronice poradil, a prozradil odpověď na otázku KDE. Achich ouvej, daleko předaleko od morového sloupu. Cesta ohnivého oře byla sice postavena daleko na sever, ale kdo doprovodí Veroniku při cestě za pokladem?

Tahle pohádka sice nekončí svatbou, na které by se jedlo, pilo a hodovalo, ale vánočními prázdninami (během kterých se také přežíralo salátem a cukrovím), kdy Veronika nalákala pana strojvedoucího k pouti za pokladem. Zcela nestylově se vydali gumokolem a nikoliv vlakem až do pohraničního městečka Zlaté hory a ještě kousek dál. Sluníčko se smálo na přecpané poutníky (inu po štědrovečerní večeři jim ještě nevytrávilo a pro případ nouze byli vybavení zásobními krabičkami s jídlem) a krajina se probouzela jako na jaře. Zaparkovali a přišli k velikému poli, nad nímž se tyčila 440 metrů vysoká Czapka.

Pan strojvedoucí dbal na svoji dobrou pověst váženého muže a před vstupem do blátivých končin se vybavil apartními slámovými bačkůrkami (na železnici je holt třeba udržovat čistotu).

To Veronika se hlava nehlava, ornice neornice hnala dál. Na kopci byl lesík, v tom lesíku pařez a v tom pařezu – hurá krabička. A v ní – dvě knížky a nic víc.

Veronika udiveně koukala. (Pravda, nečekala ani celou princeznu a půl království, ale celý poklad by se šikl). Ono to totiž celé vypadalo, jakoby už poklad někdo předtím našel, část si z něj vzal a zpátky jej schoval. Ale kdo? K čemu je cizímu pážeti dřevěné kolečko? Byl to zbloudilý hráč geocachingu? (Ale co by tady dělal – široko daleko není žádná keš uložena…) Byl to náhodný polský turista, který při vycházce narazil na (třeba divočáky odkrytou) krabici? A proč tajemný (ne)šlechtic vzal část pokladu a kousek nechal?

Odpovědi na tyhle otázky neznala ani Veronika ani pan strojvedoucí, a tak nasedli zpátky do kočáru a (s Veronikou za volantem) u Malé Morávky přežili sněhovou vánici, padající ledové větve a pravdu říkající značku: „silnice se v zimě neudržuje“. No a jestli neumřeli, žijí dodnes a v knížkách z pokladu si po večerech čtou.


Pro brněnskou výškovnici napsala Veronika
Česká tábornická unie, oblast Jižní Morava, TK Korýši © 2009  |  www[zavinac]vyskovnice.cz